Měsíc v jihovýchodní Asii, dva týdny v jižní Evropě u moře… nebo tři dny v Norsku ☺. Tak nějak vypadá s ne až tak velkou nadsázkou cenová hladina při jídle „venku“, když se vypravíte na sever. Samozřejmě můžete zvolit i nízkonákladovou variantu, kupovat si základní potraviny a z nich si pokrmy případně připravovat sami, ale to by nebyla dovolená podle mého gusta: a ono i ten nákup v obchodě byste museli násobit trojkou. Ceny se totiž v Norsku (alespoň v Bergenu, kde jsem na ty necelé tři dny zakotvila já) pohybují podobně jako u nás: jen v místní měně. A není koruna jako koruna.
Co jsem tak ušetřila za letenky, okamžitě jsem opět investovala do svého kulturního obohacování ☺. Samozřejmě po důkladné domácí rešerši. Když jsem proto při noční popříletové procházce zjistila, že jedno z doporučovaných míst je vzdálené asi 50 metrů od mého ubytování, hned se bylo na co těšit. Godt Brød, který má mimochodem v Bergenu (a nejen v něm) několik poboček, je něco mezi kavárnou a pekařstvím: neskutečně milá obsluha vám připraví sandwich z několika možných druhů pečiva na míru: Je libo máslo? Pomazánku? Naše pesto? A co na druhou půlku? Máte ráda sýr? Máme místní. A šunky: hovězí, krůtí a některé i pro milovníky BIO nálepek. K tomu nejrůznější klíčky i drcené olivy. Prostě správné místo pro posilnění se před delším výletem. Ačkoliv seznam, z jakého bylo možná vycházet při výběru snídaňových míst, byl na tak krátký výlet více než dostačující, nakonec to byla moje první a poslední standardní snídaně v Bergenu, pokud nepočítám vafli snězenou s výhledem do fjordu. V neděli bylo totiž před výletem všude zavřeno a odletové pondělí jsem si už jen užívala pohled na moře s banánovým smoothiem v ruce.
Těch míst, která jsem gastronomicky plánovala, ale z nějakého důvodu nenavštívila, bylo bohužel více. Na norskou obdobu španělských tapas jsem totiž došla až po zavíračce. Ta mě mimochodem ve 22 hodin, vzhledem k tomu, že v Norsku bylo tuto dobu světlo až minimálně do půlnoci, celkem překvapila. Další neabsolvované místo (ice bar) již nebylo vinou mého svérázného životního stylu, ale protože ještě nebylo vůbec otevřené, ač již bylo uvedené v průvodci pro rok 2016. Představa pití drinku ze sklenice vyrobené z ledu, kterou budu držet v rukavicích, lákala i poměrně zarputilého odpůrce typických turistických atrakcí. Nezvládla jsem také tradiční hot dog, jehož prodejců je v Bergenu snad více, než nyní v Brně těch kebabu. A pokud si pro něj nepůjdete do jakési maloobchodní – kioskové – sítě, většinou budete mít na výběr z několika druhů uzeniny. Mimochodem v těchto prodejnách dostanete také jakousi obdobu naší točené zmrzliny, jen z té naší (alespoň opočenské, která se teď rozšířila snad po celé republice) necítíte tak výrazně rostlinné tuky (vyzkoušeno).
Pokud to naopak vezmu z druhého pohledu: ochutnala jsem prakticky vše, co jsem chtěla: místní ryby a mořské plody, a to jak jednoduše připravené na grilu, tak v tradiční norské rybí polévce, sušenou tresku na místních trzích, ale také soba. A koneckonců i ty vafle, které má samozřejmě spousta národů, ale málokterý je asi konzumuje například s místním sýrem (varianta marmeláda se ovšem nabízela taky). K sobímu masu se ještě vrátím: z jednoho druhu úpravy a zejména celkově jen jednoho pokrmu nelze nic vyvozovat, ale i tak mě překvapilo, že nechutná obdobně jako například jelen, jak jsem si představovala. Silnou aromatikou mi tak maso více připomínalo třeba jehněčí.
Zvláštní kapitolou je v Norsku samozřejmě alkohol. V běžném obchodě ho nekoupíte a to, že jsem si v neděli mohla dát skleničku na trhu, bylo jen proto, že jsem se (aniž bych to dopředu věděla, stejně jako v případě loňského pivního festivalu v Brémách) trefila do hanzovních slavností, které v tomto roce pořádal právě Bergen: organizátorem je vždy jedno z hanzovních měst napříč zeměmi, například loni se konaly v estonském Viljandi. V pondělí už jste měli rybu opět bez vína.
Na druhou stranu nelze Norům upřít dobrý vkus ☺: jedna ze tří lahví v café baru u lanovky mě opravdu překvapila: stejný italský Sauvignon mi totiž leží doma, jinak jsem se setkala převážně s francouzskými víny. Ochutnat nějaké tamní se mi však ve městě nepodařilo (ano, i Norové mají svoje vinice, ač to tam nefunguje jako u nás: tedy, že si přijedete k vinaři a koupíte u něj pár lahví). Norové jsou prostě, co se týče alkoholu, opravdu striktní.
Když nevyšlo norské víno, tak jsem zkusila alespoň pivo z místního pivovaru. Chuťově mě příliš neohromilo (i když já se na pivo opravdu nezaměřuji), ale jestli je to takové norské „Starobrno“, tak pak s námi Norové srovnali to zmrzlinové skóre na 1:1. Samozřejmě pokud odhlédnete od ceny: půllitr vás totiž v přepočtu vyjde až na tři stovky. Pivo, které mě naopak zaujalo hodně, čepovali v místním minibaru, který byl součástí Piano Hostelu, doteď nechápu, jak se do něj vešli nějací lidé i na spaní. Jak jsem sice byla od kamarádů na Facebooku upozorněna, Punk IPA si můžu dát i v Brně, ale něčím jsem ten smutek nad končící „dovolenou“ zapít musela. A abych si trochu severu přenesla i k nám na jižní Moravu, koupila jsem si alespoň kuchařku tradičních norských jídel. Anglická edice byla sice vyprodaná, ale gastronomickou terminologii mám přece jen asi více pod kůží ve francouzštině. Na severu jsem však rozhodně nebyla naposled: přece jen, pokud se vrátím k tomu úvodu: co bych dělala u moře, když nemám plavky.
Foto: Eva Kneblová
