George Ezra údajně napsal svůj velký hit nesoucí jméno maďarské metropole, aniž by ji kdy navštívil. Já přistupovala k titulku článku o něco zodpovědněji a v „Paříži východu“, jak bývá město na Dunaji někdy také nazýváno, strávila hned čtyři dny. A rozhodně ne naposledy. Ale jestli čekáte ódy na guláš nebo tokáň, zklamu vás. Co se týče klasik, které asi většinu čtenářů napadnou, skončila jsem první den paprikášem (byl dobrý a hlavně zakončený místní malinovou pálinkou). Na Budapešti mě ale gastronomicky zaujaly zcela jiné věci.
I kdyby to skvělé skončilo snídaní, věřte, že je kvůli čemu se vracet. Nadýchané omelety, vejce benedikt, která se snadno obměnou několika surovin přemění ve vejce florentinská… Nebo si je už po ránu můžete vychutnat ve variantě Kacsamáj benedict, tedy s plátkem tučných kachních jater. A zapíjet je Proseccem. Ano, až takto nás nedělní ráno rozmazlovali v Bistro Déryné, nedaleko našeho ubytování. Mimochodem, tento podnik servírující skvělá jídla tradiční maďarské i francouzské kuchyně je zmíněný také v Michelinském průvodci, a to v kategorii Bib Gourmand, která představuje restaurace nabízející dobré jídlo za nízkou cenu (v době psaní článku máme těchto „bibích“ restaurací šest také v České republice, tedy přesněji v Praze). Bistro Déryné ale rozhodně není žádná snobárna, jen tam prostě vše funguje, jak má: na přípravě jídla (seděla jsem hned vedle kuchyně) jsem mohla oči nechat. Kromě slaných specialit byla na výběr také spousta sladkého vonícího pečiva z vlastní pekárny, nechyběly domácí krémeše. Natrefit na podnik, který by dobré snídaně servíroval, přitom rozhodně nebylo v centru těžké. A jestli mi něco v Brně opravdu gastronomicky chybí, tak jsou to právě tato místa. Čest těm několika výjimkám, které nabízejí více než jen (většinou vysušená) míchaná vejce, případně palačinky.
Tučných kachních, případně husích jater jsem se již v předchozím odstavci dotkla. Doufám, že teď nebudu dostávat výhružné e-maily od zarytých ochránců zvířat. Tuhle pochoutku totiž opravdu miluji (i když nepopírám, také bych byla raději, kdyby se získávala humánnější cestou). A i velká část těch jater, která si – za poměrně vysoké částky – můžeme občas dopřát u nás, pochází právě z Maďarska. Pokud je tedy nedovezli z Francie, se kterou si tyto drůbeží vnitřnosti asi spojí většina z nás. V Budapešti na trzích se přitom prodávaly jako u nás v řeznictví kuřecí prsní řízky. Po velkých kusech (žádné plechovečky o hmotnosti 90 gramů), jen tak zabalené do igelitového sáčku, případně zavakuované. Není tak divu, že se na ně dalo narazit snad všude, včetně místních předvánočních trhů na náměstích. Ty mě gastronomicky ohromily také: konfitovaná kachní stehna, masové špízy i ta restovaná foie gras. A zapít jsme je mohli například českým pivem, které je – zdá se – v Budapešti oblíbené.
To na naše víno jsem za prodloužený víkend nenarazila. Ale nebyl důvod po něm pátrat. Maďaři pěstují vinnou révu na ploše pětkrát větší než je rozloha vinic v České republice. A jejich vína jsou známá, jako první asi každého napadne tokajské. To jsem samozřejmě nemohla opomenout, využila jsem však také možnosti přechutnat si Furmint, tedy odrůdu, ze které se slavné tokajské vyrábí, v jeho suchých variantách. A zkusila také Kéknyelű, která se dnes pěstuje snad jen v severní části Balatonu. Z červených vín se nabízely vzorky nám známého Rulandského modrého nebo Frankovky, v několika různých variantách jsem si nechala do skleničky nalít také ochutnávkovou porci další maďarské vlajkové lodi, cuvée Egri Bikavér (přesně, je to Býčí krev), do kterého patří také místní odrůda Kadarka.
Kromě toho, že jsem za ty čtyři dny snědla asi tolik vejcí benedikt jako za poslední rok a foie gras jako za celý předchozí život (ručička váhy na mě také po návratu oprávněně hrozila), bude mít Budapešť ještě jedno NEJ: pravděpodobně jsem zde dala nejvyšší dýška v životě. Na některých účtenkách, které jsem platila určitě s minimálně desetiprocentním navýšením, jsem totiž potom rozluštila nenápadné „felszolgálási díj“ ve výši od 12 do 15 procent. Myslím, že Maďaři musí mít z cizinců radost ☺
Foto: Eva Kneblová
